Vy báně zlaté, v moři třpytů žhavé,
jež kynete mi v ústret z mlžné dálí,
mé srdce při tom divné kouzlo šálí –
cos jako peruť nad mou hlavou máve!
a jest mi sladko při tom jak v dny smavé:
v nach vzpomínek se duše zvolna halí –
v nach nebes širých slunce zlatohlavé
než večer zajde za hory a skály.
Kéž nezajdou už, nesprchají dolů,
jak listí padá s uvadlého stvolu,
kéž zůstanou mi v duši v žití znoji...
A dívám se a noha hnout se bojí,
to tiché kouzlo dál se nitrem snuje:
jak rána dávná když se zaceluje!