Co věků as juž nad ním přešlo v letu,
vždy rozpjat mezi nebem zemí visí;
vždy plné bolesti jsou Jeho rysy,
vždy „smilování“ slyšíš s Jeho retů.
Pak srdce tichne v lásky vroucím vznětu,
pak zmírá jako na Golgotě kdysi,
a nejde anděl, který zas Jej vzkřísí
a „alleluja“ zahřmí v duši světu.
Ó kraji rodný, lide na kříž spjatý,
tvůj kalich hořkosti jest vrchovatý,
lem jeho tvou se krví růmění.
Té stále na kříž utrpení vbíjí,
ty beze stesku kloníš v mdlobách šíji
a marně čekáš na své vzkříšení.