CREDO.

Slyš, vichr hlasů jak se zdvih’ ze staletí, tisícletí, cítíš svět se bouří chvěti, to zašlých pokolení, přítomných i budoucích,

„Credo“ Božích dětí! „My věříme v jednoho Boha, zdroj života, vesmíru všeho, ať hmota či duch, všecko moha

On rozjiskřil oblohu perlami hvězd, květ země vstal ze slova Jeho, jím oživil vody i vzduch i prach cest. My z otcovské Lásky jsme vzešli,

dřív srdce Mu hnulo se v touze se sdíleti vroucněji, nežli nás rukou Svou v podobu člověka zhnět’ a na rty nám přissát pak dlouze,

vdech’ život nám, myšlenek hnutí i vzlet. My věříme v jednoho Syna, to v sladkého Ježíše, Spásu, když zhnětla nás v zoufalství vina,

jenž s námi se sbratřil, sám tělo a krev, a člověkem učiněn k žasu, sem na hříšnou zemi stoup’ bělostný zjev. V tmu ducha nám rozbřeskl jitro,

by propasti od cesty lišil, nám milostí porosit nitro, i nejvyšší výkupné zahořel dát, by v syny nás královské zvýšil,

v kříž hřeby je přiboden, v srdce je sklát. My věříme v jednoho Ducha, jenž vichřicí otřásá světy, a jehož dech v srdce jak tucha

vlá nebeských zvěstí, jichž neznala zem, hle, proroků vise a vzněty všech heroů mystických rodí se v něm. My věříme v Církev, jež matkou

nás v bolestech rodila děti, hle, pod její ochranou sladkou my rostli jsme dědici, královský rod, a v krvavém nanebevzetí

smrt byla nám od země k věčnosti brod. My věříme v život věčný, v němž tělo nám zazáří plamen, a v hymnus pak vzjásáme vděčný,

až z krvavých stigmat nám vytryskne zdroj tak sladkého blaha, že klamem nám bude jen vzpomínka na žití boj. K té metě, jež září nám v dáli,

my táhneme přes věky, bratři, hle, zástup náš mořem se valí, a cítíme, blízké je splnění tuch, kdy blažený domov zrak spatří

a v pohnutí otcovském sevře nás Bůh“. Tak se rtů matek mučednic splývá na rty synů v plese, jako bouře zmnožuje se

ten tajuplný hymnus sladké Víry víc a víc, k výsostem se nese. Chor neviděných tobě blíž, bratrský stisk cítíš v dlani,

a teď hoří na tvé skráni žár milionů, do jich písně vpadnout zahoříš věčně do skonání. Ať vesmír v nic se rozpadá,

v bezprostoru zpěv svůj snuje, jako nádherná loď pluje, až Králi Trojjednomu, Bohu na věky se vzdá, jehož adoruje.