Hle, jarní večer v červáncích juž plane
a zlatem modré hory obsypává,
list nachem hoří, perlami zas tráva
a s větví vlajou flóry mlhotkané.
Vzduch čistý je – je cítiť růže plané
i vůni fial z kalichu jak vstává,
zříť stínů tlum, jak letí v lada tmavá
a záři měsíce, když v temno skane.
Ve stínu lip, hle, kaplička se bělá,
zkad dítek zaznívá v kraj píseň vřelá,
až ohlas její vzbudil vlny ze sna,
jak zlatý paprsk na větvích se třás’,
pak vzdechem mluvil ve mně, v srdce klesna:
„Ó matko, matko! neopouštěj nás!“