V jich oku vpadlém Jehovy blesk plaje
a hromy jeho spí na jejich rtech;
až na dno vnořili se všeho taje,
za Lethe zřídla slétli na křídlech.
Zář myšlénky jich vroubí čela bledá
i umrtvené jejich postavy;
duch orel jest, jenž slunci vstříc se zvedá,
kde sotva vítězný let zastaví.
Jsou v poušti věků sfinga Memnonova:
jen jitra paprsk se jich doteknout
přes mrtvá ústa jich vždy, Kriste, znova
Tvé chvály mystický se valí proud.