Co šumí listí, nad hlavou Tvojí
jež se Ti v svěží diadém pojí?
slyším je tiše chvět se a třásť,
srdce že jímá touha a slast’.
„O Paní,“ zní to, „útěchy zdroji,
v jeseni žití i v jeho znoji,
kdy v oko slza, do duše strasť
temné své stíny počíná klásť,
smiluj se, vztáhni milostnou ruku
nad lidem bědným, utiš jich muku,
slze jim setři s tváře a řas;
a buď jim v temnu červánkem jitra,
buď září, jež jim napadne v nitra,
paprsk-li víry v duši jim zhas.“