Čí je to obraz, kdo se ptá?
proč se má duše hroutí!
Čí je to obraz, tvoje duše ta,
jejž nosí na své pouti?
Na pouti země údolím,
jež do věčnosti cílí,
kam spěješ vratkým krokem svým,
poutníku zabloudilý.
Dávno svůj zapomenul’s rod
a Otce rodné jméno,
jen obraz zbyl, tvůj doprovod,
zapomenuté věno!
Prach setři, zadívej se v hloub,
ty milé, drahé rysy;
proč bol a děs ti v oči vstoup’?
ach, znals’s je také kdysi!
A život tvůj se rozplakal,
to obraz Krista tvého;
ten na cestu ti žitím dal
a čeká ztraceného!