Vždy po bok reku stála Česká žena
a v boji, hrda, nesla jeho štít,
vždy pro Vlast hořel také její cit,
kde muž i ona září proslavena.
To dojímá, je národ pyšný na to,
a jinak hárá láska k Vlasti v nás,
a rozjaří to, vidět pro zápas
hrdinstvím také líce ženy vzňato.
Z rtů líbezných znít slyšet boje hesla
a v rukou něžných vidět mávat meč
za drahý národ, za oteckou řeč,
jak by se srdce mužů nepovznesla!
Boj náš ten není ještě dobojován,
v „své“ zemi vlastní nejsme ještě „sví“,
však s vámi jisto naše vítězství,
neb dosud sjednocený není Slovan.
Duch Táborský z vás ještě nevyvanul,
jak v pramateřích dosud ve vás žhne,
jen s vámi naše šiky vítězné
uhájí na píď zem, kde děd náš stanul.
Váš heroismus srdce nesmrtelný,
jenž velí v obět vše dát, co máš, to,
svůj život, jak Vy, paní Renato,
a jako Slovanky, vy České ženy!