Jak v těla formu v prostor chrámu vlitá
se rozložila v prsech lodi duše ticha;
šleh věčné lampy krvavý, jenž kmitá,
žár studený do mrtvých žil jí vdychá.
Ve rytmech písní doznělých se chvěje
tluk její tepen bez ohně a síly;
ze stínů rostou černé orchideje,
jež smutku vůni v kalich zachytily.
Slz marně vylitých v nich rosa leží
a modliteb šeptaných spí tu echa,
jak mušle vyvržené na pobřeží,
jež zapomenuté bouř ležet nechá.
Zde srdcí požár z ňader obětnice
lét’ výš jak zápal Abele, jenž zplesal,
těch, kteří vzpláli v svatých visích sníce,
až jej rtem žíznivým chlad klenby vessál.
Jest jeho popel – šeř, jež padá dolů
na oltář ve vyhaslé žároviště,
kde ve krvavých zápalech zas bolu
vzplá obět srdcí zoufajících příště.