Náš svatý chorále, hlas země z tebe zní,
té rodné země, naší matky,
hlas zbožné důvěry a lásky, nadšení,
tak srdci líbezný a sladký.
Když v ryku válečném tvá píseň zazněla,
hlas její do nepřátel hřímal
jak hlahol polnice msty Boží anděla,
že děs je na útěku jímal.
Však v dobách poroby byl’s lidu modlitbou,
již pěl jak Israel kdys k loutnám,
jež nebi žalovala hořkou touhu svou
a lkala „nedej zahynout nám!“
V Svobody jitru vítězný byl’s země ples,
jenž do jásotu srdce vznímal,
od Šumavy až do Tater se mocně nes’
a navždy stigma rabství snímal.
Dnes modlitbou jsi díků našich zas
a dětskou prosbou v zpěvu libém;
jsi lásky vyznáním své Vlasti v každý čas
a věrností jí svatým slibem!
Nuž, svatý chorále, zni naší zemí dál,
v pochodu let a věků v sledu:
„Ať pevně národ na svém stojí, tam, kde stál
vždy Otců našich rod i Dědů!“