Jak lilije, jak padlý sníh
líbezně svítí,
že v lásky závratích
se srdce v požár nítí.
Je nebe zrovna na dosah,
v něm Bůh se blíží,
po němž jsi touhou prah’
v své tesknotě, v svém kříži!
Jak manna chce být krmí tvou,
však nad ni sladší,
s tou ranou krvavou
zde v boku být prs matčí.
A v tebe přejít, v tělo, v krev,
své vdechnout znaky:
ač tělem zemský zjev,
žít duchem nad oblaky! –
Jak lilije, jak padlý sníh
zde libě plá ti
a v lásky závratích
sám Bůh se podává ti!