Jak sladce zní to slovo tvé,
hloub srdce rozechvěje;
to líbezný hlas tvůj je zve?
hle, u tvých nohou zde je!
To srdce ubohé a mdlé
a hříchem potřísněné,
to nevděčné a velmi zlé,
jež hned tě zapomene.
Kolikrát ty’s už odpustil,
kolikrát volal: synu!
ó vzpomínky těch blahých chvil,
jak množí moji vinu!
Když hlas tvůj zas mne volá dnes
a zrak mne vyhledává,
mne jímá z tvojí lásky děs
a srdce se ti vzdává.
Rač svatou pomstou jen mne hníst’,
jak hrozen lisuj vína;
však na konec rci své: „Buď čist!“
a v Otcův dům vrať syna!