Jsou proroci, dech Boží na skráni
a muka věští hoří v hloubi jim,
jdou jako oblak světlý světa plání,
jdou v bouřích země sloupem plamenným.
Jich srdce lýra je, jíž bolest chvěje,
na strunách jejích v píseň roztaje,
je sfinga, která jitru píseň pěje,
když nad ní slunce v nachu zaplaje.
Jich poesie jako manna splývá
a živí milionů Lačných hlad,
je zmírajícím skály voda živá,
již znají lidu svému otvírat.
Jsou prostředníci Boží, Vyvolení,
vždy hotovi se za lid v obět dát;
když uvedou jej v zemi zaslíbení,
jich losem, v povržení umírat.