Jak ta bolest do srdce se vtíná,
jsem já také ze selského,
že se český sedlák zapomíná,
drahá mi čest rodu mého.
To už není sedlák za poroby;
rodovou žil nenávistí,
miloval svých mučeníků hroby,
sčítal rány, jež naň svistí.
Čekal trpělivý po staletí,
až jen přijde jeho chvíle,
mračný jeho pohled k nebi letí,
zaklíná je zasmušile.
Účty budem klásti spravedlivé
s odvěkými nepřáteli,
Bůh ví, splatí pozděj’ nebo dříve;
v tom je Český sedlák celý.
Však vy jste dnes samé kompromisy,
vlajky vaše s cizáckými
v Stadicích se družně vespol mísí,
nepřítel už hlavu přímí.
V slavný den náš národ představuje
cizák, součástí že země,
což vás hanba ani neztravuje?
celá výheň hoří ve mně.
Ne, vy nejste sedláků těch plémě,
mroucí za rod šibenicí,
na mučidlech, ve žaláři temně;
vy jste jenom agrárníci.
Nekoluje ve vás krve čisté,
nezjedná to sláva zevní,
Mayr Harting! Spina! Rodu míšenci jste,
ne, vy nejste čistokrevní.
A já biji v struny selský synek,
zda má píseň mstivá hne vás,
zda z těch starých Otců rozpomínek
hrdost probudí se ve vás!