Ó vlny hořící, ó moře zlata,
ó spono démantová, kterou spjata
vlá říza Boha v azurovou dál!
či purpurem jste, který s ramen sňal,
když k zemi zadíval se v stesku právě,
jež k Němu z hloubí zřela vyčítavě?
neb číš jste hořkých slzí krvavá,
již země nebi v oběť podává?
Vím, věčnosti jste rubínovým prahem,
kam duše vzlétá, syta lidským blahem,
by v zřídle pravdy, v světla prameni
svou touhu skojila a nadšení! –