Být básníkem těch slavných Rozednění,
jež náhle vzplála v hloubi lidských niter,
těch požárů a ohňů zapálení,
jež s vrchů Ducha do mlh Jitra bleskly.
Být básníkem těch ducha Obrození,
tak náhlých jako zašlehnutí blesku,
v němž Jahve nepřestává dosud mluvit
své slovo srozumitelné jen Věštcům.
V ta nitra sestoupit jak v propast moře,
v ty výsosti se zvednout silou obří
a proniknout v taj srdcí Vyvolených
a rozumět jich ekstasím tak sladkým.
Jich zornic zapálených božské řeči
a pohybům rtů němých blahou hrůzou;
té rozkoši, jež v trýzni těla šílí,
a křeči divoké, jež Hmotu kruší;
Však duši křídla dá a otevírá
v hloub nebe průhledy všem uzamčené;
v jich vise nádherné zřít, jež v pláň žití,
jak fata morgana v poušť, zapadají.
Jich srdce zrcadla jsou, obraz Boží
kam jako do vln slunce obráží se;
toť věčné splynutí je v žhoucím citu,
toť Boha sblížení je vroucím v objímání.
Být básníkem těch mučeníků Lásky,
jichž píseň s archandělů chóry splývá;
jich hymny v struny citů zachycovat,
jich plamenem své nitro zapalovat!