Šeř mystická, plášť Boha tajuplný, až v klenbu roste, její měkké vlny na stěny chrámu bez ohlasu bijí, že duše jen jich slyší melodii;
tu sladce vře, hned zmírá tišeji – jak nevěřit a nevzplát v naději! A vůně kadidla, jak skryté zřídlo, výš tryská, jako pták své modré křídlo
hned v šíř i v dáli rozprostírá, na sloupech sedá, jak když sílu sbírá, než k nebi volně dá se v prudký let – jak touhou tajemnou se nezachvět!
Kol oltáře se oleandry tísní, déšť květů rudých v zeleně sní třísni a růží, jež se pod list palem tají, kde s cypřiši se myrty propletají
a tiše stojí, ni list nehne se – i srdce cítit tluk, když ozve se. Tam na oltáři ve svic zářném plamu a v jase žhoucím zlata, drahokamů
jak lilie květ, jako růže bílá a lotosu květ čistý, o němž snila kdy vlna Gangu bájné Indie, jak Boha tvář – plá svatá Hostie.
V prach padám a hlas pochyb slyším známý: Je pravda to, že Bůh dlí mezi námi? Chce od kolébky k hrobu s námi jíti? A srdce, které osten hoře cítí,
to na jeho že hrudi hostinné vždy bezpečně a sladce spočine? Ten Bůh, jenž v neskonalém sídlí blahu, že soucitně zří od věčnosti prahů
k nám, kteří ve blouznivém světa víru víc netoužíme po štěstí, leč míru, a lačni pravdy hyneme a mřem, nám k posile že naším pokrmem? –
A tklivě hlas mi odpovídá jiný: „Ó vypuď z hlubin pochybnosti stíny! Jsem Ježíš, to je láska, pravda, štěstí, kříž Tvůj vždy pomáhám ti k hoře nésti,
jsem radost tvá a cítím tvůj i žel, jsem bratr tvůj a jsem tvůj Stvořitel! Víc nežli nebes trůn mě vábí země, v té prosté způsobě skryt přetajemně
chci s vámi žít a nésti utrpení; ó pojďte, já jsem vaše občerstvení, jsem život váš i síla nadšená, jsem cesta v ráj i věčná odměna!“
Tak šeptá hlas a v umírání hyne – – To Kristus s oltáře mi vroucně kyne; a se stěn podoby i s klenby dómu vše volá: Amen, Amen! mocně k tomu:
Byl’s život náš i síla nadšená, byl’s cestou v ráj – jsi věčná odměna! Já v plaché bázni kloním hlavu k zemi, chci modlit se a rtové mí jsou němi;
jak záře paprsků, jež okny vpadla na dlažbu chrámovou – se v nitro kladla zář víry, sladké míru znamení, zdroj lásky a vroucího nadšení.
A děl jsem k sobě: Hle, tak člověk hledá vždy Boha svého, ruce k nebi zvedá a neslyší, jak volá z blízka k němu, a mluvit chce jen k Bohu vzdálenému:
„Ó vy, jenž hledáte Jej v kraji hvězd, sem pojďte, Kristus mezi vámi jest!“
Cookies on Poetry Cove