Jest srdce moje ještě plné slz a hoře,
jak bývá luh pln rosy, nežli vstane zoře
mdlá z lože paprsků; jest plné slz a hoře.
Sám těším se: je v květu zem a voní růže,
a vzduchem píseň zvoní s měkkých hnizd – teď může
tvé nitro vzplát, je v květu zem a voní růže.
Kdo zemi květ dal, ó též k tobě smiluje se;
na loktech Svých Bůh s úsměvem svět celý nese,
On láska jest i k Tobě, doufej, smiluje se.
On noci smutné na skráň věnec ze hvězd splítá,
a jestli v propasť padnou, na dně skryt je chytá
zas v dlaně Své a noci smutné věnec splítá;
nad rmutem vln se zvonce vodních liljí chvějí,
kde pučet dal jim, tam jak ptáci nad peřeji
se květy lotosu a vodních liljí chvějí.
Na skálu holou, která žhavým vedrem puká,
mech hebounký a v sprahlé lůno Jeho ruka
dá pramen vláhy tam, kde žhavým vedrem puká.
Má k všemu soucit, všecko má v Něm spasitele;
hned krmí mravence, hned rovná křídla včele,
kdo klesá pod křížem, v Něm najde spasitele.
Blíž u tebe jest; co Jeho dech vlá na tvé skráni,
juž prchá před Ním žal, jak v slunci páry ranní,
i smutku mrak, jenž chmurný bloudil na tvé skráni.
Hle, nebe v hvězdách planoucí jest trůnem Boha,
a zemi ve květu má v podnož Jeho noha –
Ó srdce, chceš-li štěstím vzplát, buď trůnem Boha!