Jako by právě ve vábném reji
kořen je zachytil v zemi,
v kruhu tu stojí, sotva se chvějí;
ale jsou smutny a němy.
Ještě jsou větve rozpjaty vzájem,
po sobě vztažené ruce,
v plesu jak kdysi tančily hájem,
než-li zlé propadly muce.
Přes ně se listí katarakt lije,
kadeře spuštěné v letu;
neviditelná ňadra jim kryje,
dmoucí se u žhavém vznětu.
Štíhlá jich pnou se bělounká těla,
jak by šly z koupele právě;
věnečky vity kol svého čela,
bez skvrny od paty k hlavě.
Kdo jste vy, břízky, ve svém zde světu,
skutečně hájů-li panny?
Znáte vy také horoucích hnětů?
Jste-li též touhami drány?
Jsou-li to vzdechy, korunou jde-li
tichounké šumění vánků?
západem když jste okrvavěly,
rděním to na vašem spánku?
Rosa-li padne do vaší kštice,
perly to na vaší šíji?
A když tak tiše stojíte sníce,
čím vaše duše se spíjí?
Však vám už svěžest povážně chátrá:
jak listí vaše dnes řídne;
dívám se na vás v soucitu bratra,
závidím, že jste tak klidné!