Hoj, ty štědrý večere!... Na prsa níž padá hlava, ve vzpomínkách prosvítává; přes ta pole, přes závěje
zádumčivě co to věje?! Hoj, ty štědrý večere!... Jak to jiskří po té pláni do snů těm, již pochováni,
ještě zbraň svou v ztuhlé pěsti, o jiném sní dole štěstí. Hoj, ty štědrý večere!... A ti živí stojí stráží,
jinde klubko jich se sráží, ustali v svém náhle ruchu, co to táhne v jejich duchu?! Hoj, ty štědrý večere!...
Jak ty tváře zkameněly, jak by ve vidění zřely; vidění, ach, sladké, svaté, jak jsou jejich zraky vzňaté!
Hoj, ty štědrý večere!... Kdosi Velký, Krásný, Milý v záři přechází tou chvílí, přechází v tom krve poli,
tiší sladce, co kde bolí. Hoj, ty štědrý večere!... A jak klade ruku v skráni, Bože, jaké vzpomínání!
jak by doma – což zrak klame? – pod tou střechou, v síňce známé! Hoj, ty štědrý večere!... Ach, to otec, máť, – zrak cloní –
ruce spiaté, to jsou oni! slyší ševelit je rtoma; ach, je doma, doma, doma! Hoj, ty štědrý večere!...
Ach teď, to je žena sladká, a těch dětí, to je řádka, tak se nad ně v snění shýbá, cítí čílka, jak je líbá!
Hoj, ty štědrý večere!... Ach, jak spěch to srdce žene, to je děvče zaslíbené, věrné, věrné do skonání,
a rtem letí pousmání. Hoj, ty štědrý večere!... Ach, i zvony naší vísky, jaký hlas a jak je blízký,
že ni nezřít pole širá, kde se v boji lítém zmírá! Hoj, ty štědrý večere!... „Na výsostech Bohu sláva!“
slza v tváři přimrzává, jiskří jak sníh širou zemí; mír ji zakryl perutěmi.
Cookies on Poetry Cove