Sem vešel jsem v den pozdní zádumčivý,
mdlý hledáním a nenalézaje,
co v duši plálo, po čem žíznivěla
a po čem tesklivá a chorá je.
Ty sady zamčené a zapomněné,
vrat zámky zrezivěly docela;
tu dlouho nešel nikdo v pohrdání,
tu stlívá staletí žeň přestkvělá.
Na líchách tajemné se květy chvěly
a vůně v oblaku se zdvihala;
v mystické záři hrozny modraly se,
krev révy rděla se v nich uzralá.
A větry vály jako zpěvy duchů,
jak v tisícerém echu Hosanna.
a šly tu řady zjevů sladkých kolem
a roucha jejich z hvězd jsou utkána.
Mé ruce bratrsky tak vlídně tisknou,
a vroucně pozdravují odevšad,
jich šeptům tajemným já nerozumím
a přec jim naslouchám tak rád.
Ach, cítím jako touhy naplnění,
jak poutník v cíli svého hledání;
rtů horečných tu cítím napojení
a nejdražších snů náhlé uzrání.
Mlhy jitřní jak by sluncem protrhly se,
Dne sláva v červáncích se rozlila;
jak silhuety stromů s břehů do vod,
v hloub obrazy mi drahé sklonila.
Na horu nejvyšší bych vystoupit chtěl
a vzkřiknout hledajícím v úzkosti:
zde země našich snů; ó vejděte jen
sem pohrdanou „Branou milosti“.