Jdou světců řady v běhu věků
a na tom Srdci každý zdřím’;
sny sladké, plné rajských vděků,
tu snili pod tím přístřeším.
Z příbojů světa přicházeli
jak trosečníci z víru vln;
svět čeho nedal, nacházeli
mír želaný a tajupln!
Jak poustevníci zavírali
se v Srdce to jak do svých cel,
ať život za nimi kdes v dáli
či vábil nebo burácel.
Tep Srdce toho tajemného
jak matky klín je kolébal,
co jejich ret tu z prsu jeho
za mléko mateřské krev ssál. –
Mé srdce, dychtivé ty štěstí,
jež v světě marně hledalo’s;
zde může tobě pouze vzkvésti,
tu zdřímnout nejsladší je los!