Oživly věže – Atlantové pějí,
kovová hymna světů
hřmí nad městem, jež obtáčejí
girlandy světel a květů.
Řečiště ulic rozbouřená,
hle, vlny zpívající;
nad ně jak křídla rozprostřená
korouhví vlajky chvící.
Družiček bílých měkké řady
pod věncem v čisté skráni,
svou stopu květnou zůstavují všady,
květ z heboučkých svých dlaní.
Se žhavým květem lilje svící
nad vlny hlav se zdvihly,
jak pohled duše plachý, hledající
taj Božství nevystihlý.
Dnes z tabernaklu svého vyšel
blíž srdci lidu svého,
rtů jejich vášnivý hold aby slyšel,
se zmučil vzlykem sníženého.
Taj s námi Boha přebývání,
taj božské něhy sdílné,
taj věčného se zapírání
nad věčnost Lásky silné!
V běl chleba zahalen jak do ornatu,
v monstranci zlaté touží,
On jediný sám Velkněz vesmíra tu
svou obět do věčnosti slouží.
A místo tiary jen luční kvítí
kol monstrance své vine,
On duší milenec vnitř touží vjíti;
ó běda, čí práh opomine.
Ó duše, květ jej nevinnosti vnadí,
svá roucha oblec čistá;
svou milost prsten zasnubní ti vsadí,
královskou Svatbu chystá.