Český lev! to z rodu lvího býval lev,
Evropou kdys otřásal lví jeho řev,
z očí šlehaly mu blesku žáry,
běda, kam se vťaly jeho spáry.
Obávaný i když zavřen v rabství klec;
přemožen, však nikdy nezdolaný přec,
a když občas hlavu hrdou zvedl,
tyran jeho na svém trůnu bledl.
O pruty když posléz opřel mocnou plec,
zkrušil vězení a vyšel. Divná věc!
plavý dříve, nyní celý bílý;
rozhlíží se kolem vážně chvíli.
Zařve do Evropy? zaburácí hlas?
napne zchablé svaly do ocele zas?
vymrští se v pružném opět skoku,
po kořisti lačen, do útoku?!
Nic! mdlý běží, běží, běží posel jen,
by se lísal tomu, kým byl zhanoben;
na smyčce by zlaté svého řádu
nepříteli sloužil pro parádu!
Bílý lve – ne Český! – cizí rasy lve;
štěkající jenom, co náš Český řve,
nepřátele sápe, to je jiná!
ty s lvím rounem jsi jen česká psina!