Ať rostou temnoty, zhasněte svíce,
chcem slunce jediné ať plá – nic více,
pryč kalná světla! je nenechte dýmat
v ty věčné obzory plamenných klimat.
Ať září v upřená k Západu líce;
své oči zavřené, sny věštců sníce,
se zdáme uprostřed víru zde dřímat,
však uvnitř cítíme požáry vznímat.
Jdem, slepci na pohled, ve kruhu spjatém
tím sluncem vedeni, ne ruky hmatem;
zde vesny nezříme na nivách svadat
a těžké půlnoci přes hlavy padat:
hrá úsměv v tváři a noha se smýká
dál za ním, přes rakví zborcená víka.