Štván vnitř i vně jak pronásledovaný,
jsem v tichý dům ten unavený vpad’
a vlídně otevřely mi se brány,
mě ticho objalo a milý chlad.
Jak květ se duše moje otevřela,
svá křídla narovnává jako pták
a z očí dívá se teď snivě celá,
jak vznésti by se chtěla do oblak.
To slunce vábí ji tu na oltáři
a zalyká ji bílá jeho zář,
jak Bohu svému zřela by v tvář tváří
a s tajemství by padl bílý šlář.
Kol ticho doutná jako z thuribulí
na žhavém uhlu zrno kadidla;
jak když se hlava k druhé hlavě tulí,
mně zdá se, že mě k sobě pozdvihla!
ta hlava drahá v úbělovém šláři,
jak matka zvedá dítě z kolíbky,
a celuje mě neskonale v tváři,
já cítím horké její polibky!