Jak k slunci květ se vzhůru nese,
můj duch výš po Bohu se pne,
jen jemu odevzdávaje se
jak zápal touhy horečné.
Být nechci víc, než čím mě žádá,
jak hrnčíř ať mne hněte jen;
poslední chce-li, chci být ráda,
obětí chce-li, nuž mě vem!
Jen v zalíbení spočine-li
zrak na mne s výše oblačné,
mně dost pro věků věk celý,
pro blaho dost mi zázračné!
V šat liliový oděl jsi mě,
myrtový věnec skráně tká,
co ve mně klíčí, tvé je símě,
jsem Ducha tvého nevěsta.
Mne milost tvoje prozařuje,
ať raduje se, ať jen lká,
mě vesmír celý pozdravuje
a Maria zve „Panenka“!