Tvá vlna stříbrná jak v snu se míhá,
Tvůj oddaný krok slyším bez lesti,
jak netušil bys, že smrt lačně číhá
a připravuje muk Tvých bolesti.
Ty důvěrně se přibližuješ k Hoře,
jež bílé tělo na kříž vyzvedne,
kde nenávist všech vyčerpá muk moře,
však nikdy hlubiny Tvé Lásky bezedné.
A tělo, jehož netknul se stín hříchu,
krev nejčistší teď nachem potřísní,
co pohled důvěřivý v svatém tichu
o vykoupení světa viny sní.
Hle, poražen Tvou sladkou důvěrností,
se smýkám v prachu k Tvému podnoží,
ó chtěl bych, aby hříchy minulosti
snem byly pouze těžkým, krutou lží.
Bych vylíbat směl horečný žár boku
a ran Tvých, jež se do mé hrůzy rdí,
a naděj zachytit v Tvém sladkém oku,
že srdce mé víc Tebe nezradí.