Ó Kriste!
Přišel jsi náhle jako květ lilje
rozkvetlý přes noc nad bahnem shnilým,
jediný, který rozestřel kalich,
skvoucí se kalich požárem bílým.
Nad kalnou vodou lotosu růže,
netknuta blátem Gangu a Nilu,
kam padá rosa posvátných jiter,
tak jsi k nám přišel k božskému dílu.
Ve mračnech hvězda zářící nocí
jediná hvězda svítící k zoři,
jež nikdy lidstvu nevzejde, nikdy
zmítané arše na vlnách moří.
Rozestřel’s purpur, krvavý purpur
na dřevě kříže s Golgoty výší,
aby tvé tělo čistotou plálo,
jako tvé slunce do končin říší.
Však marně, marně vzpínáme ruce,
střísněné blátem ropuší tělo,
marně my chceme rozkvésti v lilje,
jak lotos z vln se nořiti stkvělo.
Rozžrané tělo vášněmi chtíčů,
kypící varem žádostí vilných,
křehnoucí mrazem polárních sluncí,
poslušná kořist pod pěstí silných.
Poslušně lezem v bahno své zpátky,
za nocí temných zápachem spití,
zápachem ostrým, pod nímž se svíjí
v ropuším těle každý nerv žití.
V zoufalém smíchu vrháme sebe
v zkalené vody, odkud jsme vyšli...
Nad námi teskně do dálek prázdných
k věčnosti záříš – Messiáš přišlý!