S Bohem, pavilonku drahý, s Bohem!
tolik rozkoše nám z tebe dýchalo,
v našem dnešním životě tak strohém
byl’s jak úsměv něžný, srdce okřálo.
Byl’s květ v sadě naší Zlaté Prahy,
leknínu květ kynul’s s břehu Vltavy,
dědictví, sen minulosti blahý,
dávné pohádky jenž sladce vypráví.
Nuž, den Svobody jsi viděl slavný,
národ tvůj jak vstává k životu;
bolno, poroby ty svědku dávný,
proč že odsoudil tě k smrti právě tu!
Tvůj čas přišel! mezi veteší jsi veden,
umění tvé luzné, vlnění tvých říms;
dnes je doba sloních velkobeden,
sám suď, pavilonku filigránský, číms?!
Jak se krčíš, hříčko poesie,
podle elefantů z kovobetonu,
marně oko tvoje touhou nyje,
massou utlačený spěješ ke skonu.
Bývalo to hříchem na umění,
osud Krocínovy kašny věčně klat;
dnes to málem za zásluhu cení,
bořit pýchu Prahy slavný magistrát!*)