„Vždy v potu tváři,“ kletbo trpká, děsná!
jde člověk jako oř svou brázdou stále
a osud – bič jej žene vždycky dále,
když v hněvu rozlomit chce pouta těsná.
A kol vše: stráně, lesy, píseň plesná,
on sám jen v slzách oko, v hořkém žale
své jařmo vléct má těžké neustále,
co krajem táhne usmívavá Vesna.
Skráň jeho bledá, trudů vrásky po ní,
a hlava mdlá se níž a níže kloní,
jen časem němý pohled k nebi letí
a se rtů sprahlých tajený vzdech splyne:
O, Matko, zda jej slyšíš nežli zhyne,
to lkáme k Tobě my, ach Tvoje děti.