Nad hříchů propastí kdy polo ztracen
jsem potácel se žitím pohrdaje,
jež za mnou leželo jak chmúrná báje,
rub jejíž drsný jest na vrch tak zlacen;
kdy blaha mého chrám, ach ležel zvrácen –
já nepoznal jsem nikdy jeho taje –
kdy marně hledal jsem práh svého ráje
a duch můj klesal zoufalostí schvácen;
kdys v dumách těžkých bděl jsem – v půlnoc právě
po stěně paprsk luny chvěl se hravě –
v něm plál mi ústret obraz Matky Páně –
a mládí sny zas nitrem táhnou maně
a sám se tážu, co mi brání v ráj ten sladký,
syn zbloudilý, se vrátit k Tobě zpátky?!