Nocí divá bouř se žene, jak psů smečky vypuštěné, v její vytí blesk jen šlehá obrovskou jak pochodní.
Těžká tma se po všem plazí jako smutek, který vchází v hrdý zámek Calarogy, který svítí bíle z ní.
Nevlídný host jindy v chatách chodí světlých po komnatách, kolem lože paní zámku stále úže obchází.
Chvíle rodičky se blíží a s ní myšlenky víc tíží: jaký los to sladké děcko, které přijde, provází.
Do modliteb spíná ruce: Bože, popřej matky muce jeden pohled v žití taje, jež tvé oko pouze zná.
A juž klesá na víčka jí rej snů, které otvírají její touze horečnaté těžké brány Budoucna.
Ha, co vidí v rozšílení! ach, to ani děcko není, po němž prahla silou duše – matku chvátí hrůzy děs!
Úzkost smrti v sobě cítí: Hle, co z lůna juž se řítí, s pochodní to se sršící v rudé tlamě černý pes.
Vzkřikla! – a pak klesla v mdlobě; a té chvíle sladké robě zakvílelo prvním pláčem, zaplakalo vedle ní...
„Probuď se jen, bledá paní, zaplaš smutek se svých skrání, smilování Boží velké děs ti v radost promění.
Syn tvůj – strážce stáda bdělý bude svému Spasiteli proti vlkům v rouše ovčím, věrný ,canis Domini‘.
Žhavou lásky pochodní tou vznítí víry jiskru skrytou, jež teď v lidstvu doutná sotva, Kristu v požár jediný.
Věz, že nikdo nerozmnoží do všech konců slávu Boží, jak to dítě, které tiší, jak bouř venku, už svůj vzlyk.
Podle božské tvojí vise, a jak září Věčna v knize, jméno jeho nesmrtelné nechať sluje Dominik!“
Cookies on Poetry Cove