Můj anděli, můj anděli!
bojím se někdy o tebe,
aby tě také k ostatním
si nevzal pán Bůh do nebe.
Leč při tom vždy mi připadne,
že Bůh je dobrý nejvíce,
že já mám tebe jedinou,
on andělů pak tisíce.
Zahleděl jsem se v oko tvé...
Co uzřel jsem, bych pověděl:
jak ze světa by zmizel svět,
i o sobě jsem nevěděl.
V mých ňádrech jakby skřivánků
se na sta rozepělo
a tisíc růží z poupátek
se v život probouzelo.
Jak jehla růže větrné
ku severnímu polu,
tak toužím k Tobě, duše má,
a hořem zmírám spolu.
Jak cíl té jehly daleký,
tak zdá i můj se býti,
jen o to hůř: já srdce mám,
jež žije, doufá, cítí.