Na bílé cestě šla jsem z jara,
ve květech byly jabloně,
a jejich šedá hlava stará
se chvěla v bílé zácloně.
O polednách se vítr zvedl –
šel po rybníce z vodních řas,
do květných stromů šumně sedl
a vonné lístky na zem střás’...
A na večer, když slunce zašlo –
pad’ poslední květ do rosy:
Tam vadnoucí ho dítě našlo
a s jeho lístky hrálo si...