Že přijdeš, ruce moje uchopíš
a pohladíš je měkkou svojí dlaní,
a usměješ se – jako tehdy, víš?
Tvé oči vidím, stříbro na Tvé skráni.
A přivineš mne k sobě. Ztiš se, ztiš,
mé srdce v ňadrech! Marné vzpomínání –
Jde soumrak sadem, noc je blízka již,
a láskyplně nade mnou se sklání.
V mém sadě podzim dávno listí svál –
Ty bušíš touhou, snivé srdce moje?
Svit naděje ti čárný zase vzplál?
Mé srdce dí mi: „Rozkvetl můj strom
jak modrý šeřík z jara. Písní zdroje
zas vroucně zvučí přítmím v stromě tom!“