Že neuvidím stopy Tvé tu, vím.
V tom písku vlhkém vytlačeny byly
v té měkké zemi. Dešti závidím
a krůpějím, že dál je odplavily
kams' do neznáma. Touhám nařídím,
by vzlétly, ptáci, vzduchem zakroužily,
a nad jezerem, v zlatě zářícím,
se rozletěly jak ten racek bílý.
Zda najdou je tím letem oblohou,
v té tůni, jež je pohltila zrádně –
když oči mé je najít nemohou?
Kdo potěší mne, bídnou, ubohou?
Tam v jezeře vrak vetchý leží na dně...
A čerstvý písek svítí u nohou.