Že neumru, to vědomí mne sílí,
až v zem mi ustelou, žít budu dál –
v květ vtělena tak kouzelný a bílý,
u nohou sníh, kdes na úpatí skal.
Ó, není smrti, duše má to cítí,
když na vrcholu stane srázných hor,
v těch bystřinách, jež v údolí se řítí,
a v hymně ptáků, kterou jásá bor.
Jak orel skalní nad stržemi krouží,
jsou křídla její k letu rozpiata,
a v soumraku, jenž po stráni se plouží,
jde ve snách teskně, sladce dojata.
A v jezerech, jež azurem se skvějí
jak nádherná a horská zrcadla,
tam v závojích se halí do krůpějí
a do rosy si lehá omládlá.
Ó, v tichu noci tajemné a stmělé,
když slunce nad horami slaví vjezd,
v tom ránu, které probouzí se skvělé,
má duše žije v květech, záři hvězd!