Zda vzpomínám té jedné chvíle,
když soumrak do kraje se krad,
svit luny nanes vločky bílé,
na snící keře, do zahrad.
A zlatá světla zasvítila
před okny mojí komnaty,
a v tichou noc se píseň lila,
zpěv Chopinovy sonaty.
Mé ruce hrály na klavíru,
lkal vroucí nápěv v klávesách,
chor cherubínů ve vesmíru
se země v hvězdnou říši táh.
A naše duše spěly v letu
a těkaly kdes oblohou...
jak odcizeny všemu světu
zem zanechaly u nohou.
Pak tklivá píseň dozvučela,
ztich poslední vzdech ve strunách...
a naše rozjasněná čela
se nakláněla k sobě v snách...
Zda vzpomínám – Vy se mne ptáte –
Mou duši často zabolí,
že, příteli, v té noci svaté
říc musila Vám: Nikoli!