Zda potkala jsem v žití Tebe
jen proto, abych trpěla?
Chlad cítila, jak v duši zebe,
spár zatíná mi do čela?
Ó, ztrestala jsem samu sebe!
Pod příkrovem jsem ležela,
mír kolem byl a hvězdné nebe,
šum křídel šustil anděla.
Tu cestou mou Jsi přítmím přešel,
sad procitl a zkvetl luh,
a večer rosu na květ věšel.
Má snivá duše z mrtvých vstala –
leč potrestal ji za to Bůh,
že Tebe, Drahý, milovala!