Zda oči Tvoje modré jsou – neb šedé?
To sama nevím. Že jsou krásné, vím,
a milé tak a dobré! A že vede
má cesta žitím temnou nocí k nim!
Jsou jako tůně, v které hvězdy bledé
se zrcadlí v tom šeru večerním,
jak pohádka jsou, a mé srdce přede
si čárné báje o nich v snu, když sním.
Zda modré jsou – to říc' Ti nemohu –
svou duši trápím jak to malé děcko,
jež na modrou se dívá oblohu.
Jich barvu neznám – té ret nezjeví –
že žití mé jsou však a moje všecko –
to snivá duše má, i srdce, ví!