Zda, duše má, to tušila’s,
že květy Tvoje spálí mráz?
a dřív, než mohly vykvésti,
že uvadnou na rozcestí?
Že smích, jímž zní tvé aleje,
se přes noc slzou zaleje
a truchlivě a bez moci
kams’ klesne temné do noci?
A píseň tvoje jásavá,
jíž hlaholila dálava,
se přetrhá a strhne zas –
zda, duše má, to tušila’s?