Zaznívej, má písni! Není dosti vzdechů,
smutků není dosti, které z čistých tůní
za večerů temných prýští z vonných mechů,
napojené rosou, svěžích vřesů vůní.
V doprovodu stesků, které ulehají
v letních vlahých nocích v duši závějemi,
fanfárami zvučí, na hoboje lkají,
uspávají snivé srdce nadějemi.
Opřádají zemi, v květech žhavě planou,
jako luzný přelud v dálce světélkují –
a svou přízi skvělou z hořkých smutků stkanou
na rov čerstvý věsí, v ticho šerých thují.