Ty svěží, mladé štěpy zahynuly,
než na kraj spadly mlhy podzimu,
v sad metelice přišla, větry duly,
a s pole smetly setbu ozimu.
Jak na hrob hrudu, sněhy nahrnuly
na zemi, nečekaly na zimu,
a sudičky tu z bolu rakev kuly,
hrob vykopaly, název daly mu:
,U ztraceného ráje‘, bláhové
tu dřímá srdce, které milovalo,
je potrestali za to bohové!
Pak uzavřely víko kovové,
hrob zasypaly – srdce v hrobě spalo –
tep jeho rušil ticho hrobové.