Nic neříkej mi, neodhaluj víc
tu temnou hloubku zašlé minulosti.
A tajemstvím svou zahal zase líc,
jak závojem se halí cudné ctnosti.
Snad potřebou Ti bylo vše mně říc’,
jak zpovědníku činí lidé prostí,
a čisté duše v šeru zpovědnic –
mní, vyznání že viny jich je zprostí.
Své nahé srdce shlédnout Jsi mi dal,
znám rány Tvoje, znám Tvůj tichý žal,
Tvá důvěra mne blaží, dík měj za ni.
Leč nemluv víc. V ctnost vykvet každý hřích
v tom klášteře, v němž žiješ jako mnich,
sám s Bohem, v lásce, stálém odříkaní.