Jsou jiskry v popeli, a na dně dřímá
mé tiché srdce jako rudý květ.
Cos mezi námi stojí. Strach mne jímá –
je minulost to? Stíny zašlých let?
Neb šeré hroby duše naše dělí?
Mha prostírá se, zvedá se jak zeď,
na nebi krev se slila s mračnou bělí,
vzplál oblak jako roztavená měď.
Je blízký západ to, jej vše kol tuší?
Neb na východě červánků nach vzplál?
Stesk jakýs divný vstává v mojí duši:
Zda žhavé jiskry v popeli se vznítí,
a věčný oheň zapálí, by vzňal
se v srdci mrtvém, probudil je k žití?