Má hrdost a má pýcha zraněna je,
já za ní se tu vleku jako stín,
a zášť v mém srdci jako ten plod zraje
a jedovatě voní jako blín.
Je prázdno kol, jsou zpustošeny kraje,
kde v slunci skvěl se hrozen révovin,
tma pustá je, zpěv ztich’, spí šeré háje,
je hluchý klas, jejž vydal země klín.
V mém srdci, zdá se, otravný květ pučí,
květ dobra v něm tvá ruka servala,
je div, že zlobou svou je neumučí.
A přec, když těžkou vůni dýchám blínu,
já cítím: pýcha mne jen přelhala
a láska dí mně: „miluj“ – ač tu hynu.