Vše na Tebe mne připomíná,
ten pohled snivý, oka žeh –
tam slunce třpyt a loubí stinná
a květů čarných žhavý dech.
V mé duši rosteš v nekonečnost –
vždyť znala jsem Tě dávno již...
ne včera jen – ó, je to věčnost,
jak dávno, ani netušíš!
Když v sny mne matka zkolébala
a líbala mou dětskou skráň,
Tvá duše se v mé duši smála,
mou ruku tiskla Tvoje dlaň.
Vždy ve snu šli jsme květnou strání
tak tiše, jak dvě sestry jdou –
jak dávno tomu, nevím ani,
jsem ráda měla duši Tvou.
Zde cesta naše byla jiná –
žel! Pozdě jsme se setkali! –
Ač vše mne na Tě připomíná,
teď jdeme jenom povzdálí!