Víc nechci doufat. Jsem tak unavena,
má hlava těžká je a bolí tak!
A noha má je chůzí zkrvavená,
a světlem slunce oslepen můj zrak.
Již nechci doufat! Sudbou předurčená
loď ztroskotala. Zůstal pouhý vrak –
jej vyplavila na břeh mořská pěna,
v tmě leží tam – a nad ním krouží pták.
Jak osud křičí. A má duše stojí
nad nadějemi, které na dně sní,
a bázní chví se, vydechnout se bojí.
Vjezd Jitřenka již upravuje ránu,
den svítá v záři slunce – bolest v ní
zda chystá mi, a dá mi novou ránu?