V tom šeru podzimním, jež v sad se věsí
a babím létem smutky opřádá,
když pozdní večer v lesy ulehne si,
sní pole zoraná i zahrada,
v tom tichu, jež se nad nivami sklání,
když ledná krůpěj svitne v ocúnech –
a bílá zima plna odříkání,
jde hřbitovem a stane na rovech –
můj příteli, zas ruce podáme si –
ó, byly chvíle žhavé závrati!
Žel! Tiché smutky na dně duše kdesi
dnes poví nám: Že víc se nevrátí!